Má rakce na článek v časopisu Reflex

Pane Jiří X. Doležale,
jedna známá mě upozornila, že jste o mně napsal článek do Reflexu nazývající se „Móda českých šarlatánů“. Po Vaší návštěvě, jsem to přirozeně očekávala. Který článek to je, asi víte. Nepředpokládám, že jste jich napsal více, takže se hledáním dalších nezdržuji.

Hned v úvodu líčíte, jak jste intenzivně kroužil satelitem, odhaloval „osadu psychotroniků“ a při tom Vás zaujala zahrada, na které byly samé vlajky s mandalami. Váš pozorovací talent je opravdu obdivuhodný. Nevím, jestli Vám pomáhá nějaké „duchovní oko“ (nebo snad něco na povzbuzení představivosti?), ale na té zahradě nikdy žádné vlajky nebyly. Můžete mi věřit. Znám ji už řadu let.


Na plotě tam visí dva obrazy, které jste si vyfotil, a o kterých se asi, nevím proč, domníváte, že to jsou mandaly. Ale možná jen, jak je dnes běžné, používáte módní slovo, kterému nerozumíte. Je to už takový nešvar doby. Sám o tom moc hezky píšete. Ale i kdyby tam nějaké ty mandaly byly, nevím, jaký s nimi máte problém. Pokud vím, v evropské psychologii se používají už od dob Carla Junga, zakladatele analytické psychologie. I když připouštím, že na normalizační „vysoké psychologické“ Vám o těchto odsouzeníhodných buržoazních výstřelcích možná nic neřekli. Ovšem s tím já nic nenadělám.


Měla bych ale pro Vás v této souvislosti závažnou informaci. Mandaly se dnes běžně prodávají. Takže byste mohl zahájit novou misi. A ujišťuji Vás, že při pročesávání českých papírnictví budete odhalovat jedno hnízdo psychotroniků za druhým. Je možné, že Vás někde prodavačky nechají vyvést policií, ale z toho si nic nedělejte, jen vydržet. Jednou Vaši osvětovou činnost určitě někdo ocení. Třeba na kolegu Koniáše vzpomínají Češi i po třech stoletích. No, nebyl by to úspěch?


Ostatně – já tam ty obrazy nepověsila, stejně jako jsem nedala na dveře tu „duchovní nálepku“, která Vás tak zaujala. Zahrada totiž není moje, stejně jako dům. Mám tu jen zapůjčené prostory. Chápu samozřejmě, že to výrazně nabourává Váš záměr podsunout čtenářům vydřidušskou šarlatánku stavící si rezidence z peněz podvedených klientů (tedy „blbců“, jak vy je nazýváte), ale bohužel je to tak.


A pokud Váš autorský kolektiv, jak píšete, tolik trápí otázka, jestli jsem si na Mercedes vykvantovala nebo vymatrixovala, budu Vás muset taky zklamat. Ani jedno. Pokud umíte číst, a to předpokládám, ano, mohl jste si na autě přečíst jméno firmy, pro kterou pracuji a která s mými „podvodnými praktikami“, jež jste tak bystře a nemilosrdně odhalil, nemá nic společného. Ale možná jen, že Vaše pozorovací schopnosti byly už tak vyčerpány předchozím objevováním imaginárních vlajek, že na čtení obyčejných písmen už Vám nezbývaly síly. To auto patří leasingové společnosti a platí mi ho firma. Blbý co? Ale neklesejte na mysli. Váš tvůrčí kolektiv, si jistě brzy najde nějaké jiné dostatečně nosné téma, se kterým si budete moci lámat hlavu u cigára. Mimochodem píšete, že jste o tom pak diskutovali celou cestu. To jako z Pardubic až do Prahy? To jste vážně celou dobu mleli jenom o tom, že jste viděli někoho, kdo má lepší auto než vy? Tak to je výkon. Každá zkušená drbna před Vámi musí zákonitě smeknout.


Nepochybuji o tom, že Vaše čtenáře jistě hluboce dojme informace o tom, že jako novinář jste si vydělal svými pisatelskými schopnostmi maximálně na Fabii. Nedovedu posoudit, jestli jste byl tak mizerný novinář, nebo Vás zaměstnavatel tak špatně platil, ale napadá mě, že by možná nebylo od věci, kdybyste mezi svými novinářskými kolegy uspořádal anketu na téma „Kdo má jaké auto“. A pak byste mohl zahájit frontální útok na všechny, kdo si vydělali na dražší auto než vy. Syčáci, určitě kradou. A taky korupce není vyloučena. Bylo by samozřejmě nepříjemné, kdyby se zjistilo, že někdo z novinářů má dražší auto než vy, nedej pánbůh snad dokonce ten úžasný mercedes (teď nevím, jestli jsem nepřeťápla hranici skryté reklamy), ale to nevadí. Takového lumpa byste mohl okamžitě, morálně odsoudit a vyakčnit. Odkud? No, odevšad, jak jinak. Přirozeně Vás do ničeho takového nenutím, jenom mě to tak napadlo. Inspiroval mě pouze Váš písemně projevený zájem o autopark druhých lidí. Ovšem teď, když už víte, že to auto vlastně není moje, se Vaše spravedlivě rozhořčené nitro jistě uklidní. Ale lidé, kteří si Váš článek přečtou, mají štěstí, protože už budou vědět, že si musí dávat veliký, ale opravdu veliký pozor, v jakém autě sedí, když Vás náhodou někde potkají. Neboť inkvizitorovo oko nikdy nespí!


A teď k Vašemu pobytu v poradně. Objednal jste se na terapii, ale od první chvíle bylo jasné, že jste kvůli ní nepřijel. Nebo si snad vážně myslíte, že moji klienti, sem jezdí s kameramanem a slídí po okolí, aby pak mohli s „uloveným materiálem“ exhibovat někde v médiích? Přesto jste trval na tom, že chcete jít dál s tím, že když Vás tam nepustím, bude to diskriminace novinářů. Netuším sice, jakým myšlenkovým pochodem jste k tomuto závěru dospěl, ale diskriminovat Vaším prostřednictvím novináře celého světa jsem rozhodně neměla v úmyslu. To můžu odpřisáhnout! Kdo by si něco takového taky dovolil, že?


A tak jste šel dál. No, aspoň toho kameramana, jste na moji žádost nakonec nechal venku. I když kameraman je asi podle Vašich představ nedílnou součástí terapeutického sezení. Ale není, opravdu ne. Vím to docela bezpečně. Už tuhle práci nějaký čas dělám. Rozvalil jste se v křesle, a mám tu opravdu pohodlné křeslo, založil si ruce na prsou a chtěl svoji terapii. I když bylo evidentní, že o žádnou nestojíte. Upozornila jsem Vás, že byste mi tedy snad měl nejprve říct, jaké máte problémy. Možná Vás to zaskočilo, ale moji klienti to tak běžně dělávají, víte? Ostatně ani k lékaři nevtrhnete, jako velká voda, nekecnete si na židli a nehouknete na něj to krásné werichovské: „Doktore leč!“ Co jste mi řekl, tady neuvádím – jelikož dopis je veřejný. A to co mi klienti (a vy jste se za něj prohlásil) řeknou o svých problémech, zůstává samozřejmě jen mezi námi.


V každém případě můžu ale říct, že Vaše představy o průběhu terapie jsou opravdu velmi svérázné. I když vzhledem k tomu, že Vám o žádnou nešlo, je to samozřejmě úplně jedno. Navíc jste si asi brzo uvědomil, že se dostáváte do časové tísně, takže jste na řešení svých psychických problémů rychle zapomněl, a v obavě abyste náhodou nepřešvihnul svých 30 minut, jste promptně přešel ke kladení „kvalifikovaných otázek“. Jen aby se ta šarlatánka pod jejich přívalem už, už třepala na háčku. To už jsem byla, přiznám se, úplně mimo. Jak jste chtěl za půl hodiny vyřešit, všechny Vaše psychické problémy (a že jich asi máte požehnaně, jak jsem dodatečně zjistila podle toho, co o sobě zveřejňujete všude, kde se dá) a ještě stihnout rozhovor, který by dával nějaký smysl, to se opravdu vymyká mému chápání. Absolutně. Už jsem jenom přemýšlela, jak Vás slušně požádat, abyste odešel. Když jsem se k tomu konečně odhodlala, vyhověl jste mi, i když jste při tom opět nezapomněl kolem sebe šavlovat mantrou o diskriminaci novinářů. Ale ať. Prostě jsem si to
riskla, i když vím, že teď budu žít v neustálém strachu z pomsty světové novinářské obce. Jelikož jste si při tom neopomněl postěžovat na ztrátu svého investovaného času, nabídla jsem Vám úhradu cestovních nákladů. Musím ovšem veřejně slavnostně prohlásit, že jste hrdě odmítl. Na můj čas jste se ovšem nezeptal. Asi pokládáte za samozřejmé, že s Vámi lidé tráví svůj čas jenom proto, že jste se rozhodl je oblažit svojí inspirativní přítomností. A tak jsem po Vašem odchodu sedla do auta, přičemž jste si mě vyfotil, a jela zas do práce, abych tam investovala čas do něčeho, co mi vydělá peníze. Bude to pro Vás a Vaše obdivovatele asi další hořké zklamání, ale ta poradna opravdu není můj vytoužený zlatý důl.


Abyste se ale necítil nějak ochuzen o to, co jsem Vám nedokázala, nebo neměla čas (a při Vašem chování hlavně chuť) vysvětlovat, klikněte si třeba na „Kvantová terapie TKDM“. Určitě to zvládnete, na internetu jste jako doma. Pan Vondášek, který tyto věci učí, nežije v ilegalitě a s jeho názory se můžete snadno seznámit. Ale po pravdě řečeno nepochybuji, že už jste to neudělal dávno před tím, než jste se u mě objevil.


Vaši hru na neználka, který neví, o co jde, jsem Vám žrala, tak jednu vteřinu.Stejně, jako famózní znalost Planckova času, z něhož jste mě chtěl zkoušet. To jste se naučil už doma, nebo jste to bifloval až cestou do Pardubic? Tento trik je opravdu tak levný, že už snad levnější být nemůže. Ale když už jsme u toho Planckova času – i k nám na dědinu už pronikl internet, tak jsem si ho tam taky našla. Vytiskla jsem si rovnici i s definicí a vyvěsila ji v poradně tak, aby ji měli klienti pěkně na očích. Uvidíme, jestli mi teď, když jsem si doplnila vzdělání, půjdou terapie lépe od ruky. V každém případě, ale předpokládám, že moji klienti budou klidnější, když budou vidět, že si s nimi povídá někdo, nad kým bdí rovnice nositele Nobelovy ceny.

Jinak s Vámi mohu souhlasit v tom, že pojem „kvantový“ je dnes nadužíván. Já používám slovní spojení kvantová terapie proto, že ho zavedl autor metody, zkušený terapeut. Je to jeho termín a já ho plně respektuji, i když si myslím, že tak úplně nevystihuje to, co dělám. Zkusím to nějak vyřešit, abych nepobuřovala veřejnost. Ono je to tak. Někdo potřebuje faráře, jiný kvantovou fyziku. Podstatné je navázat s člověkem kontakt, přesvědčit ho, že jste dostatečně důvěryhodná osoba na to, aby se Vám svěřil, se svými problémy a potom udělat všechno pro to, abyste mu ty problémy pomohl vyřešit. To je zkušenost. Je to na Vás složité? Pokud ano, přeji Vám mnoho úspěchů na cestě za poznáváním módních či nemódních termínů. Nikam se sice nedostanete, ale pár článků z toho určitě vytěžíte.


Na konci svého článku se zmiňujete, že jsem Vás pobavila. To mě těší, protože dobrá nálada léčí, ale rozhodně jsem Vás asi nepobavila tolik, jako Vy mě. Vaše pevná víra, že jsem kvůli Vám smazala cokoliv ze svého webu, je naprosto scestná. To co jsem smazala, se tam samozřejmě zase vrátí. V současné době pracuji na úpravě stránek, a ono toho tam bude postupně mizet a zase se objevovat víc. To je holt vývoj. Takže Vaše zásluhy v tomto směru – veškeré žádné. Též Vaše domněnka, že po té, co jsem pod Vaším promyšleným tlakem skoncovala s kvantovou terapií, věnuji se nyní jiným psychotronickým službám a frčí u mě Senzitiv Imago 530, je už ve své podstatě naprosto mylná. S ničím jsem neskoncovala a tento přístroj jsem používala už v dobách, kdy jsem o panu Vondráškovi a jeho terapiích ještě ani neslyšela. A co má Senzitiv Imago 530 společného s psychotronikou?
Netuším. Ale vy určitě také ne, že? Máte v tom prostě trochu guláš. Ale já Vás chápu. Píšete o něčem, o čem nic nevíte, a je toho na Vás moc. On se vůbec celý ten Váš článek nese tak nějak v duchu hesla, že příliš mnoho vědomostí brání rozletu fantazie.


Takže už jenom k těm přístrojům, o kterých s takovou „neomylnou zasvěceností“ píšete. Několikrát zmiňujete Bemer s rádoby vtipnou nebo snad dokonce ironickou poznámkou, že takových zázračných přístrojů, většinou vymyšlených v Rusku nějakým akademikem, s TÁÁÁÁÁKHLE dlouhými vousy, jste už měli v Reflexu celou sbírku. To asi těžko. Přístroj Bemer sestrojil Němec. Opravdu uznávaný věděc Prof. Dr. med. Rainer Klopp, který stál v čele Berlínského Institutu pro mikrocirkulaci. Bohužel před několika dny zemřel. Sídlo firmy není na Sibiři, jak se zřejmě domníváte, ale v Lichtenštejnsku. O
Bemeru vyšlo už několik desítek publikací, včetně vědeckých studií. Zkuste ve volném čase pohledat, třeba na internetu, najdete tam i potřebné patenty a certifikáty. Že je přístroj schválen k používání Státním ústavem pro kontrolu léčiv nemusím snad ani říkat – to je samozřejmé. Ostatně ho používají i lékaři.


V případě Senzitivu Imago 530 Vás Vaše intuice možná nezklamala. Vynálezcem je asi opravdu Rus. Stejně jako byli Rusové Lomonosov, Mendělejev, Ciolkovskij a další. Ale jistě to nevím. Soudím jen podle jména. Žije u nás dost lidí s ruským jménem, kteří se tu již narodili. Často jsou to potomci ruských emigrantů, kteří k nám přišli po bolševické revoluci v roce 1917. Nikdy mě nenapadlo se na to pana doktora zeptat. Asi to příště udělám, když je to tak důležité. Všechny cetifikáty k přístroji si opět můžete dohledat na internetu, nebudu se o tom rozepisovat. Bylo by to už moc dlouhé. I zde platí v podstatě vše jako u Bemeru.
A to asi všechno. Nenapadá mě teď už nic, co bych ještě mohla dodat.


Žádám Vás o uveřejnění tohoto dopisu v časopisu Reflex. A to prosím i se stejnou egofotkou, jakou jste si u titulu svého článku otiskl Vy. Nechala jsem se kvůli tomu speciálně vyfotit. Když umíte člověka poplivat a pomluvit, předpokládám, že mu dáte stejný prostor pro to, aby se mohl hájit. Tomu se říká fair play. Snad jste o tom už někdy slyšel. A když mluvím o uveřejnění, myslím tím uveřejnění bez jakýchkoliv redakčních úprav, krácení či komentářů. Žádný honorář za článek si samozřejmě nenárokuji.


Blanka Třísková Vlková

…som Ti nesmierne vdacna…
Previous

…som Ti nesmierne vdacna…

Leave review
Návaly se mi nevrátily ani pro druhém, ani po třet...
Přečíst
Moc děkuji
Next

Moc děkuji

Leave review
Moje trápení začalo nenápadně zhruba před pěti let...
Přečíst

BEMER představuje účinnou možnost terapie při mnoha onemocněních a poruchách duševního rozpoložení.